Černá
Trnité růže hážeš mi pod nohy,
jako když svlékáš mě z kůže bolí to a bolí.
Stavíš mě nahou na obdiv svých přátel,
a pak trestáš mě za to, že se nejeden z nich skácel.
Nohy mi podrážíš, a pak mi z nich bahno líbáš,
svou prohnilou duši chvíli ukazuješ a chvíli skrýváš.
V mé kráse se topíš a topíš.
Pod stromem nenaplněných snů zakopán tlíš.
Ať sežerou tě červi, kolem sebe jich máš dost -
ostudu ze sebe servi, nebo to udělej aspoň mě pro radost.
Zelená
Viděla jsem kopce, zářící pod paprsky slunce,
osamělý strom, do kterého nikdy neudeří hrom.
Nebe bylo modré a hudba hrála nahlas,
víno sladké, dobré a v dáli život stále stejný na vlas.
Silnice křížily pole, chtěla jsem jimi proběhnout,
mít bosé nohy dole a květinu za ucho si utrhnout.
Ten malý kousek ráje v pekle na Zemi,
jak sladce voní háje, možná že jen zdá se mi.
Zdá se mi, že zhasne a hvězdy přinutí tě: „Křič!“,
ale teď slunce září jasně a mraky plují pryč.
Bílá
Právě teď se cítím nekonečná,
nekonečně ponořená ve tvé kráse.
Pálí mě tváře a chladí mě stehna,
Jak daleko mám ke své spáse?
Zahal mě do tmy, zabraň slunci svítat.
Jsem tvá a ty jsi jen můj.
Ať noc je věčná, tučňáci stejně neumějí lítat.
Jestli rozpustí se všechny ledy, prosím nikdy neodpluj.
Rudá
Tam, neznámo kde v Chile,
zažívali lidi ty nejhorší chvíle.
Nikdo je nezná, nikdo se nezajímá,
novinka – cizí život se nepronajímá.
Každý den dřeli, pak byli biti
a chlapci bez matek úchylem myti.
Mnozí to věděli, páchali s nimi
zločiny, zvěrstva za těmi zdmi.
Elektrické šoky, veřejné facky,
pod nohy jim navíc házeli klacky.
A když jsi zakopl, dostal si ještě víc,
pokusy na lidech, vždyť pro ně nebyli nic.
Láska byla hřích a hřích byl láskou,
ploty byly obehnány ozubenou páskou.
Mučeni byli, aby promluvili,
své přátele zradili a pomluvili.
Všechno bylo údajně ve jménu božím,
muži a ženy byli nuceni k odděleným ložím.
Drogy jim podávali bez úsměvu na tváři,
tvrdili, že je to normální, byli to obyčejní lháři.
Nikdy nepochopím, že jedinci můžou ovládat masu,
když lidem nabízí lepší budoucnost a spásu.
Kdo jim to věří, kdo jim ty zbraně a moc dává?
Kdo stráže drží, když další rukama od krve mává?
Až dneska v noci půjdu spát,
nebudu si nic, než lepší svět přát.
Ale nejspíš bude se mi zdát
o hrůzách v kolonii Dignidad.
Bílo-modrá
Strach zabal do mechu, zakryj ho sněhem,
polib mě ve spěchu, odejdi klidně, nikoli během.
Hory slézej pomalu, vrať se mi rychle domů.
Jsi jeden z horalů a já počkám tě u vysokých stromů.
Zapomeň na ostatní, kromě nás dvou nikdo není.
Kolem tebe jsou muži statní a tvoje smrt nic nezmění.
Hlídej si záda, kryj si svůj bok a čest.
Ruka osudu ráda hádá, než bude po všem, zatnu pěst.
Nad tebou sokol letí, pod tebou roste vřes.
Snad hlavu mou nečeká stětí, že čeká jen na otřes.
Až kopce se zatřesou a muži poběží s cinkáním mečů,
vrátíš se s noblesou a já strach s ostatním svleču.
Šedá
Z dálky šustí listí.
Vlci si cestu lesem klestí.
V hřbetu se jim jehličí zapíchává v srsti.
Tolik řevu a vzlyku z jejich bolesti.
Zeptej se té bytosti,
co zatíná své pěsti,
proč do těch ozubených mučivých pastí
chytá vznešené ohavnou lstí.
Stříbrná zář, modravé nevinné oči.
Rozumná tvář, z toho chladu se mi hlava točí.
Až v rudé louži své rty smočí,
krvavé ruce už nikdy, nikdy neosuší,
ta bytost, co zabíjí tak ráda,
jak hada, tak svého kamaráda.
Z dálky ozývá se dost
mrazivý a hrůzostrašný host –
ticho.
Levandulová
Jak éter připadám si, kdyby ses mě dotkl, tak se rozplynu.
Tvůj úsměv plný krásy, není těžké odhalit mou slabinu.
I tvé mrknutí z dáli mě po duši hladí.
Tvá slova pálí mě a jindy chladí.
Ostré máš lokty, však tupou ránu,
zavíráš dveře, ale nezamykáš bránu.
Tak nevím, jestli vstoupit mám…pověz mi to prosím sám.
Rezavá
Anděl šel po poli, všechno bylo bílé,
nic už ho nebolí, má v nohách čtyři míle.
Klasů se dotýkal, začaly růst rychleji,
s odporem se potýkal, zastavil se v koleji.
Rozhlédl se kolem, zastavil se čas,
mávl jedním křídlem, hodil by se maz.
Křídla už mu vržou, čím dál těžší jsou,
hříchy mu je hryžou, možná, že ho neunesou.
Anděl máchl, zůstal stát,
stín mu pláchl, slunce šlo spát.
Hvězdy svítí na cestu do temnoty,
anděl slyší vytí a bojí se samoty.
Ocelová
Trůn z hrotů, které nebodají, ale kdysi bodaly,
svařený je ohněm draků, kteří už nelétají, ale létali.
Je králem ten, kdo sedí na trůnu,
nebo ten, kdo v rukou třímá korunu?
Rosteme do síly – to jsou jen slova růží,
jiní mají v praporcích lidi stažené z kůží.
Cesta z jihu na sever je dlouhá,
čest a spojenectví – to jsou jen slova pouhá.
Může se lev zamilovat do jelena?
Možná, když je lvice postřelená.
Své lvíčata však chrání vždy,
nic ji nezastaví – lži, zrady, ani vraždy.
Bohové to pozorují očima stromů,
z Králova přístaviště málokdo se vrací domů.
Obři, divocí, či potomci draků,
nikdo není v bezpečí, na poušti, ani na palubě vraků.
Ještě neusínej, i když se ti oči klíží,
Oheň tě nezachrání a zima se blíží.
Divoký oheň, dračí sklo či jed v jakékoliv podobě.
Hra o trůny je rozehraná a vyhraje ten, kdo přežije.
Hnědá
Že kořeny stromů, které rostou tu už roky,
budou růst po nás i po jiných.
A jiných budou po nás šlapat kroky,
až zamrznem v krajinách ledových.
Listoví nás přikryje jako nejteplejší peřina,
větve nám budou dělat mříž,
že věčnost smrtí začíná,
bude hlásat pružný kříž,
co ve větru se ohýbá a pod vichřicí praská,
stejně jako kámen stářím puká a stará láska.
Kůra se loupe ze stromů jako zahojený strup
a nová kůže narůstá
a od kořenů roste nový trup,
v korunách si švitoří větru ústa.
Jestli všechno má svůj konec, kde končí nekonečno?
Může být přece jen láska věčná?
I slunce střídá bez povšimnutí mračno,
i neslyšná srna zdá se být v tichu hlučná.
Kde končí světlo a začíná tma?
I mlčení umí být nekonečné a přitom někdy začne.
Takže pouze začátek je jistý, ale konec není dogma
a tělo bez duše jednou provždy pod kořeny spočine.
A všechno, co bylo, jednou nebude?
A city se mají odhánět se slovy: „Zmiz, ty přelude!“?